Kterak jsem nepřejela Nový Zéland na kole

Kterak jsem nepřejela Nový Zéland na kole

Je konec září. Na Novém Zélandu končí zima, začíná jaro. Jedu na kole z kopečka. Šlápnu do pedálů, ať to odsejpá. Mrholí, jsem nabalená v mnoha vrstvách, ale přesto promočená až na kost. Sehnu se k řidítkům ještě trochu víc, ať to jede rychleji. Před obličejem se mi třepotá bílá igelitová taška značky New World, která má teoreticky chránit tašku s foťákem před vodou. Pouze teoreticky… To nevadí, právě prožívám jeden z mála momentů, kdy si tenhle výšlap hrozně užívám. Řítím se úzkýma serpentýnama dolů prostředkem deštnýho pralesa plnýho dva tisíce let starejch kauri stromů. Nádhernej pocit. Stříhám zatáčky do protisměru, protože můžu. Nikdo proti mně nepojede. Není sezóna. V létě tu projede tisíce aut za den. Teď to tu mám jen pro sebe. Ale je to dobře? Šlápnu do pedálů ještě trochu víc a hned cítím, že zrovna teď to dobře je. Já jsem les, les je mnou, jsem součástí všeho a všechno je ve mně. Ptáci zpívají a stromy zachytávaj přebytečnou vodu, co padá na mou hlavu. Jak by řekla moje kamarádka Léňa: „Je to orgáč!“.

Jízda po 90 mile beach. Taky orgáč.

Nápad přejet Zéland na kole se mi v hlavě převaloval už dlouho před tím, než jsem na tyhle rozkošný ostrovy dorazila. V plánu bylo vyjet na podzim jako normální spořádanej cyklista, vlivem mnoha okolností jsem ale potřebovala vyrazit okamžitě, tj. na přelomu zimy a jara, což se mi nakonec stalo osudné. A tak jsem si koupila letenku a průvodce cyklování. Deset rad pro přežití z cykloprůvodce mě tenkrát asi mělo zastavit nebo aspoň varovat, ale moje hlava už byla dávno v pejru, tedy na cestě a cesty zpět už nebylo. Z těchto rad bych zmínila alespoň pár: Rada č.1 („vemte si lehké kolo a ne celopérák“), Rada č.2 („musíte mít natrénováno“) a Rada č.8 („rozhodně nejezděte mezi červencem a říjnem“). Všechny tyto rady jsem vyhodnotila jako babské a vyrazila jsem v září na mém masivním, za to však krásném celoodpruženém kole a s nulovou fyzičkou. Průvodce měl nakonec ve všem krutou pravdu (později jsem zjistila, že i v radě č.6 „mažte si zadek krémem už od prvního dne“). Ale to trochu předbíhám.

Trasa Tour Aotearoa má 3000km a vede spíše po silničkách, cyklostezkách a příležitostně po technických singletrecích. Což jsem z přehledného koláčového grafu pochopila úplně naopak, takže jsem se rozhodla absolvovat celou záležitost na mém celoodpruženém kole Kona, vlastním jménem Koníček. V sekáči jsem objevila fungl nový tašky na silniční kolo za pár babek a dokoupila jsem už jen nosič. Škarohlídové tvrdili, že to nebude fungovat a že i bedna od banánů by byla lepší volbou. Pche! Tašky i nosič jsem úspěšně namontovala a škarohlídům vítězoslavně poslala fotku. Samolibý úsměv mi ztuhl až při pokusu dojet na kole pro nákup a zjištění, že se mi nevejdou chodidla mezi tašky a šlapky (čti pedály), takže nemůžu šlapat. Naštěstí neexistuje nic, co by nespravily gumicuky a MacGyverova páska. (Pozn. Tenhle setup mi nakonec vydržel celej první tejden, po jeho rozpadu jsem musela poslat polovinu věcí domů).

Vzhledem k množství sněhu v horách na Jižním ostrově jsem zvolila už z Ameriky osvědčený způsob jízdy ze severu na jih, tedy shora dolů. Když se někdo zeptá, tak tenhle povedenej cyklovejlet obvykle shrnuju jedním souvětím: „První den bylo krásně, druhej začalo pršet a chcalo měsíc v kuse.“ Ale to trochu přehánim, protože pršelo i první den. Ale pravda je, že to tak hrozný nebylo, občas jsem i uschla, a když vysvitlo sluníčko, byl svět o to krásnější. Taky alespoň pro příště vím, že moje bunda ani stan rozhodně nejsou nepromokavý.

Dešti vděčím hlavně za obrovský usnadnění kontaktu s místníma. Desítky farmářů jsem si získala nadávkama na počasí. Místní mi navíc empaticky nabízeli náhodný servis. Třeba stará maorská babička objížděla autem celou vesnici, aby mi nabídla ubytování nebo použití její sušičky, což se jí podařilo až ráno, protože předešlý den se mi dostalo pomoci od majitelů místního obchůdku, jak jinak než Indů, kteří obtelefonovali celou vesnici (zřejmě za použití jejich zkušeností z indických callcenter) a sehnali mi ubytování u starých hippíků na zahradě. Hippie pár žil v magickém lese v domě postaveném z toho, co dům dal (dávalo by vám to smysl, kdybyste ho viděli). Živili se tím, co vypěstovali nebo co směnili barterem v rámci místní komunity. Některé zélandské vesničky mají prý i svou vlastní měnu. (Pozn. Teď mě mrzí, že nemám skoro žádné fotky lidí, ale pořád se stydím je fotit, navíc foťák jsem skoro vůbec nevytahovala kvůli dešti).

Při průjezdu severem ostrova jsem vůbec narazila na velkou spoustu fajn lidí. Průtrž krup mě zase zavedla do školy plné maorských dětí, kde mě paní ředitelka nakrmila banánem a školník nabídl ubytování na jeho turistické chatě. Dalším mým strážným andělem se stal John, povoláním sběrač odpadků u cesty, duší dobrodruh, původem farmář z Jižní Afriky. John objel (objel znamená fakt kolem dokola) na kole Afriku, Jižní Ameriku, Nový Zéland a Austrálii (tam si bohužel spletl směr a jel celou dobu proti větru). John mi chtěl něco věnovat na cestu a jediné co u sebe měl, byl nožík, který nosil jako přívěšek na krku. Bez váhání ho sundal a předal mi ho spolu s radou, že kdykoliv to budu chtít vzdát, ať si to nechám rozmyslet do dalšího dne.

Nevýhoda jinak fantastickýho Zélandu je, že je do posledního centrimetru rozparcelovanej a ohrazenej, a tak si nemůžeš jen tak složit hlavu někde u cesty. Často jsem tedy platila za kempy nebo spala ve free kempech, došlo i na spaní na veřejných záchodcích. V liduprázdných kempech zatopených vodou mě ale zdarma upgradovali do chatek, protože jim mě bylo líto, a když už jsem v kempu potkala náhodného cestovatele svorně jsme mohli zapít nepřízeň počasí.

Na pěším vejletě jsem potkala postarší paní venčící jejího slepého psa. Z paní Suzanne se vyklubala fotografka, výtvarnice a majitelka těch nejroztomilejších alpak. Suzanne s manželem celý život makali na svém sadu s jakýmsi druhem ovoce, o kterém jsem nikdy před tím neslyšela. Nepřekvapilo mě proto, že tenhle business oba vyhodnotili jako blbost, sad prodali jiným bláznům a na důchod si pořídili malou zahrádku a alpaky. Z prodeje alpačí vlny prý taky žádný peníze nejsou, ale zato to jsou ty nejroztomilejší zvířata na světě, když na tebe zrovna neflušou. Suzanne mi uvařila večeři, napojila mě vínem a ubytovala v podkrovním (minimálně šestihvězdičkovém) apartmánu. Když jsem se jí následující den chtěla odvděčit prací, zaměstnala mě krmením alpak a trháním malin, který mi pak všechny dala na cestu. Život je fajn.

Velký dobrodružství jsem zažila jako vždy s krávama. Namísto klasických ovcí se na severu pásly spíš krávy. Jela jsem takhle kolem krávy prapodivně ležící na boku s nohama vzhůru, po bližším ohledání jsem s radostí shledala, že není chcíplá, nýbrž rodí. Telátko bylo způlky venku. Jako správná holka z města jsem okamžitě zpanikařila a jala se hledat doktora nebo koholiv kdo umí provést císařský řez na krávě. Rodička ale zuřivě zabučela a telátko celé vyprdla přímo před mými zraky. Vstala a začala telátko olizovat, já dojetím koulela slzy. Pak se na mě podívala pohledem rozzuřeného býka a začala bučet. Pochopila jsem, a vydala se na cestu dál s myšlenkou, že jestli to dokáže kráva na Novym Zélandu bez asistence, tak snad to jednou můžu zvládnout i já.

 Ačkoliv je Zéland v létě cyklocestovatelů plnej, žádnýho dalšího cyklokosmonauta jsem nepotkala. Ale o jednom, kterej stojí za zmínku, mě informoval německý pár. S Němci jsem se potkala v dešti pod stříškou u hajzlů, jak to tak chodí. Než jsem stačila cokoliv říct, zeptali se, jestli nejsem náhodou z Česka. Jejich logika byla dost zajímavá. Cestovali totiž Austrálií, kde vypukl obrovskej požár, jejich dodávka byla jedna z posledních v dlouhý koloně aut, která ujížděla před požárem pryč. V pangejtu si všimli týpka s kolem, kterej místo aby ujížděl, snažil se požár vyfotit. Zastavili, aby ho svezli. Nechtěl. Měl vodu? Neměl. Byl to Čech? Jako poleno. Dali mu aspoň vodu a nechali ho tam. Žádnou zprávu o úmrtí Čecha při přejezdu Austrálie jsem nenašla, takže snad žije dodnes. Každopádně pro tenhle pár platilo: nepříznivé podmínky –> magor na kole –> Čech. Já jsem zas ráda, že v porovnání se zmíněným pánem se cítím být úplně normální.

No už to nějak natahuju, tak abych taky vysvětlila, kterak jsem to nedojela. Zima, déšť a samota mi prostě nesedly. Další faktor byl, že spoustu cyklotras a singletracků jsem musela objíždět po dálnicích, protože v zimě třeba nefungujou potřebný lodní spoje a na mnoha místech se vlivem deštů sesunula půda a trasy se musely úplně zavřít. Nutno říct, že dálnice číslo 1 nemá krajnici, a i když si zvyknete na ten krásnej pocit, kdy s váma cloumá tlaková vlna od náklaďáku, nikdy se nezbavíte pochybností, jestli vám to za tohle stojí. Teda aspoň za mě to tak bylo. Těšila jsem se na plánovanej tejden trampování v sopečným parku Tongariro (Mordor z Pána Prstenů), ale když jsem kolem něj projíděla, vytrvale v něm sněžilo a nebyla možnost ho vidět ani z dálky. Ten den byl vlastně nejhorší  z celýho vejletu. Jela jsem v kraťasech a minicyklorukavičkách, všechny trika a bunda promočený, vyjela jsem na nejvyšší bod pod sopkama a déšť se změnil ve sníh. Nikdy v životě (ani v kanadský zimě) mi nebyla taková zima. Musela jsem se ubytovat v prádnym hostelu a dva dny se tam vyhřejvat než jsem se odhodlala vyjet do nížin z toho nečasu, oblečená asi do deseti igelitek jako ten známej bezdomovec, co bydlí u Hlaváku.

Připadalo mi, že jedu Zélandem, téměř nic nevidím, protože prostě v tom dešti není co, zbytečně utrácim čas i peníze, který bych mohla investovat úplně jinak. A moc se mi stejskalo, nečekala jsem, že lidí fakt moc nepotkám. Vím, že kdybych měla s sebou nějakýho parťáka, dala bych to a těmhle situacím bychom se zasmáli. Mně samotný se mi to ale nedařilo. Nějak mi to prostě přestalo zapadat do mojí „cesty“. Jediný co mi v pokračování ještě drželo, byl ten „styl života“. Tím myslím tu vojenskou rutinu, ráno brzo vstát, snídaně, sbalit stan, šlapat, šlapat, šlapat, oběd slupneš a už se těšíš až budeš zas šlapat, šlapat, šlapat, najít si místo na spaní, zasloužená véča a limbus. Žádný starosti, žádná zodpovědnost, jen plnění základních potřeb s plusem každodenního dobrodružství.

Nakonec se situace vyřešila sama. Přejela jsem celej Severní ostrov, na jehož jižním cípu jsem se krátkodobě zamilovala do jistého cestovatele a jeho suchého a teplého automobilu a cestovala chvíli s ním. Při přejezdu trajektem na Jižní ostrov (kde bylo celou dobu krásně) jsme stihli se zadostiučiněním vyfuckovat Severní ostrov a tím jsme už navždy prolomili zeď mraků jež dělí oba ostrovy.  Na Jižáku jsem absolvovala další tři nádherný singletracky sama nebo s kamarády (český pár Daška a Kuba tou dobou začínali jejich cestu z Nového Zélandu přes Asii do Čech! Více na jejich webu http://bikepackingnomads.com/ ). A následně jsem zakončila celý cyklovýlet utržením kůže z mé  zadele, ukončila spolujízdu s cestovatelem i s automobilem, navrátila se domů do Wanaky a vyhlásila bankrot. Ráda bych k tomu řekla jen to, že to stálo za to...

NZ recyklace, poštovní schránky z mikrovlnek

Koníček se plaví

Vlajka!

Řidítka širší než most

Ovce a hroby

Teplá řeka

Všudypřítomná slepice Weka

Zpátky na kanadské borůvky

Už osm měsíc žiju v Kanadě. Když píšu "žiju", zní to divně jako bych sem emigrovala, ale já nemůžu napsat "jsem"nebo "nacházím se'', já tu fakt žiju, dejcham tu a vypouštím tu do atmosféry svůj oxid uhličitej. Osm měsíců jsem se chystala napsat další knedl a několik jich tu leží rozepsanejch splesnivělejch. Ta správná pobídka/motivace dorazila nedávno v podobě Dopisu. Kamarád házel každý listopadový den své myšlenky na list papíru a na konci měsíce je všechny poslal směr Kanada, za což Ti opět neskonale děkuju! Ty myšlenky jsem rozbalila u regálu s mletym masem, kde jsem osolila pár balíčků vepřového, pak mi ale došlo, že kamarád je vegetarián, a tak jsem šla radši brečet do zeleniny k rajčatům. V tu chvíli jsem věděla, ze vám musím fakt konečně napsat. Takže píšu. A odprostím se od toho co píšu a jak to píšu, nebudu od sebe očekávat žádný padající moudra, protože pak bych zas nic nenapsala. Jo, tyhle pravidla hry jsem napsala hlavně pro sebe, ale zbytek bude hlavně pro vás.

Žiju v Canmore. Canmore leží v Canadian Rockies. Canadian Rockies jsou hory. Můj počáteční plán upíchnout se v Banffu, slavném turistickém centru ve Skalistých horách, jsem zavrhla po třech dnech v tamním hostelu, kde mi došlo, že pro tohle město nejsem dostatečně cool, jsem stará a málo hulim. A tak jsem svůj kufr odtáhla o 20 km dál, do Canmore, s lákavou vidinou nudy a šedi. Stálo to za to. I když nuda tu není a šeď je jen na majestátních vrcholech všude kolem.

V Canmore jsme před rokem a půl kupovali spacák po první chladné noci na naší cyklocestě k mexickým hranicím. Majitel obchodu mi tenkrát ledabyle nabídl práci, prej se mam vrátit, až to dojedeme. Asi nečekal, že mu o rok později vážně zaklepu na dveře, příště snad bude vážit slov. V tom obchodě už pár měsíců pracuju. 

Nebyla to ale má první práce. V horách je totální nedostatek ubytování, takže pokud nemáte kontakty, budete pravděpodobně muset začít hledat práci se staff accommodation (ubytování pro zaměstnance). Začala jsem tedy pracovat jako recepční v hotelu. Vydržela jsem to do té doby než jsem se řízla o papír. V tu chvíli mi totiž došlo, že zas dělám kancelářskou práci, a toho jedinému jsem se chtěla vyvarovat. Tak jsem přešla dobrovolně na housekeeping (pokojská) a s vášni jsem se vrhla na mytí hajzlíku, kde je výsledek vaší práce vidět (i cítit) okamžitě. Mí bývalí spolubydlící zaručeně neuvěří, že postel dokážu ustlat takto:

                                               

Moje tehdejší rozpoložení totálně vystihovala magnetka, kterou jsem našla na lednici ve staff roomu. Ta magnetka vypadala takto:

                                               

Ale popravdě bych umývat hajzlíky a stlát postele dlouhodobě asi nevydržela (tímto smekam klobouk přede všemi, kdo tak činí už pár let a dělají tak z jednoho jediného důvodu, a tím jsou kanadská víza). A tak jsem začala hledat soukromé ubytování. Díky neuvěřitelnému štěstí a příslibu pravidelného pečení dortů jsem našla podnájem u dechberouce hodné rodiny. Jedinou nevýhodou je stejně dechberoucí kopec, na kterém bydlíme, a který jsem cele léto šlapala na kole. Vedle nás bydlí kanadská olympijská vítězka a já se domnívám, že mi bude stačit na kole domu v krosně vyvézt už jen pár nákupů a jsem na olympiádu taky zralá. Teď v zimě si ale vozim zadek v autě. Po ubytování u bývalého zaměstnavatele se mi nestýská, tedy až na některé absurdní momenty jako třeba ten, když ráno uklouznete na kuchyňské podlaze, protože ji někdo v neřízeném amoku celou posel vytrhanými stránkami z bible. Starý zákon není protiskluzový. 

Mí noví domácí jsou altruisti, takže jediné překážky, které na mě po ránu čekají na kuchyňské podlaze bývají ve formě neznámých chrupkajících bezdomovců. Já se snažila adoptovat svého bezdomovce, jmenuje se Josh. Josh je hodně zvláštní, je hrozně obrovskej, má velké potíže s mluvením, je indián a potkala jsem ho před supermarketem. Josh vlastní pouze obrovský foťák a prodává své fotky kolemjdoucím. Koupila jsem tu nejkrásnější za drobné a pár plzní. Od podzimu se Josh už neozývá, tak jen doufám, ze kočuje teplejšími krajinami a je mu dobře. Osobně si ale myslím, že ho někde odchytil a domestikoval National Geographic. Takhle místní údolíčko vyfotil Josh:

Tenhle odstavec se bude těžko psát, jelikož má být o Claudovi, což je můj současný šéf. Těžko se dá totiž popsat, jak moc mi pomohl, jak moc mě inspiruje a jak moc si ho vážím. Kdybych psala na papír, snad by se to dalo popsat vyrváním srdce a obtisknutím ho na papír. S počítačem mi to ale nejde. Takže to přeskočím a prostě jen napíšu, kde pracuju. Pracuju ve Switching Gearu, což je obchůdek kam lidi nosí věci na sport, které už nepotřebujou a jiní je tam chodí kupovat. Recyklace. Obchůdku se daří dobře, protože Canmore a okolí je Mekkou sportovců, profesionálních, amatérských, příležitostných, lidi co mají rádi hory, a do těch je třeba pořídit si nějakou výbavu. Jak tak pozoruju naše zákazníky, mám takový pocit, že hory k sobě vábí docela dobrý lidi. A nebo hory dělaj z lidí docela dobrý lidi? Ze začátku jsem měla nepřekonatelný ostych mluvit s profi atletama než mi konečně došlo, že to nejsou nadlidi, ale lidi, dost milí lidi. I když občas dost čumim, co všechno dokázali. Nedávno mi v tělocvičně na lezecké stěně vtipná postarší paní úporně pomáhala s testem jištění a mým strachem z výšek a pár dní na to přijde k nám do krámu a já podle jména zjišťuju, že je to první Američanka, která vylezla na Everest. Načež když jí podávám štafle, aby si mohla pro něco vylézt, ptá se mě jestli jsem si jistá, že to s těma štaflema zvládne? Vážně? Těžko se taky nesmát, když chci po Ivanu Babikovovi, aby mi pro vydání šeku ukázal občanku, protože mu nevěřím, že je to ten slavnej běžkař. A tak dál, a tak dál. Před pár týdny k nám zavítal i pro mě nezapomenutelný týpek, který je na cestě kolem světa bez pomoci jakéhokoliv motorizovaného prostředku, propaguje tím udržitelný rozvoj. Z druhé strany Kanady tak už dojel na rukošlapacím kole, ale aby to neměl jednoduchý, 10 kiláčků odskákal na pogosticku, což je taková ta skákací tyč, která z vás za deset minut udělá rozbitej krasohled. Z Canmore jede k pobřeží na lyžích jako teprve druhý člověk v historii, ale jak tak koukam na jeho Facebook, opět si cestu upgradoval, protože z Canmore odjel na kole s lyžema na zádech a řeky dává na kajaku, cestou ještě stačí propagovat jeho projekt na školách, asi že toho nemá dost. Kdybyste mi nevěřili, tady je jeho stránka Routes of Change. 

Nikdo z těchto lidí se ale necejtí bejt tak velkej, aby vám dal pocit, že jste malej.

Teď by se slušelo napsat něco o horách. Hory tu jsou hlavním tématem. Hory jako cíl hikerů, lezců, lyžarů, sportovců, hory jako domov divoké zvěře, hory jako zdroj neviditelné energie, hory jako místo rozloučení sebevrahů, hory jako naleziště fosílií, hory jako neokoukatelný obraz, hory jako inspirace umění, hory a respekt, hory a štěstí, hory a smrt.

Snažim se nikdy nezapomenout na moment, kdy jsem přiletěla do Calgary, autobus mě vezl směrem Banff a já jako pominutá v úžasu lítala z jedné sedačky na druhou a zdálky fotila zasněžené hory nedbajíc, že půlku fotky zabírá dálnice. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že na takové hory se dá vylézt, a že se brzy budu dívat dolu z jejich vrcholků. Šuplíček se vzpomínkou na tenhle autobusový zážitek mě zachraňuje od toho, aby mi to tu kdy zevšednělo. 

Hned poté co jsem se usadila, jsem utratila veškeré přivezené úspory za nové kolo a začala sjíždět místní singletracky, na kterých jsem mimochodem zjistila, ze jsem nejhorší cyklista z Canmore. Děti starší pěti let i babičky mladší sedmdesáti let si tu dávaj skokánky a provazové lávky jako by se nechumelilo. Já, navyklá na svou třicetikilovou nálož za zadkem se radši držím při zemi a dodržuju i adekvátní rychlost. Mimochodem na kole i na běžkách postupně a úplnou náhodou objevuju dílky trasy, kterou jsme před rokem s Ondrou jeli, stylem: "tady jsme se ztratili", "tady jsme viděli vlka", "tady jsme kempovali" a v neposlední řadě "tady jsme se zase ztratili". Pravda je, že singletracky jsou tu super peckový, jenže já brzy objevila hikování a kolo se od té doby moc nevyvětralo. O zážitcích z hikování bych mohla napsat celej román, takže to nechám jako téma na příští knedl a namísto toho sem na konec naházím nějaké fotky. 

Teď ale zrovna nejsme uprostřed hikovací sezony, nastal čas permanentní kapičky u nosu a unudlených rukávů. Jsem prakticky neustále v práci, jelikož jsme se ocitli pod nájezdy nadržených lyžařů dychtících po různých druzích klouzání se po všudypřítomném sněhu. V dobách volna brázdím stopy na běžkách-klasičkách nebo se válím po zemi na skatech (věděli jste, že se na nich po pádu nedá zvednout ani když vám pomáhají dva lidi?) a zakoupenou permici na sjezdovku mám jen na výstavce, bojim se totiž, že mě na sjezdovce potká někdo ze zákazníku a zjistí, že vlastně neumím lyžovat. A tak jsem se radši začala učit z toho těžšího konce…na skialpech. 

Přesněji, Claude mi dohodil nejlepšího učitele lyžování v údolí, a tím je přibližně osmdesátiletý "Bucky", místní lyžařská legenda a osobnost. Bucky vyprojektoval tři ze zdejších lyžařských center, přežil rakovinu, miluje čokoládu a asi polovina kloubů v jeho těle je umělá. Myslím, že až Bucky už nebude moci lyžovat, nebude mít důvod na tomhle světě déle setrvávat. Na první výlet vzal mě a svého vrstevníka Davea, též skialpového začátečníka, v den, kdy Buckyho ženu měli pouštět z nemocnice po operaci. Smysl mé otázky, jestli to radši nechce zkrátit a vrátit se dřív kvůli ženě, myslím vůbec nepochopil. Naopak na moji další otázku, jestli někdy jezdí i v noci, odpověděl, že jen vynuceně, což později ukázal na názorném příkladu, když jsme sjížděli už za tmy bez čelovek lesem zpátky k autu. Cestou jsme zažili malou ''operaci'' Buckyho puchýře, jelikož umělé klouby asi nejsou tak ohebné, celou proceduru jsme vykonali s Davem uprostřed lesa, kam nás Bucky zatáhl jako na ideální operační sál. Odměnou nám bylo uznání, že na tom vejletě taky k něčemu jsme. Po cestě zpět (samozřejmě už za šera) Bucky znenadání vytáhl z batohu obrovskou pilu a nařídil ještě odstranit obrovský borovicový kmen padlý přes cestu. Přepilovat obří kmen a odvalit ho z cesty pryč, a to vše v lyžácích v hlubokém sněhu není žádná sranda. Hoši mi ale fandili a díky komplimentům o silných krásných mladých ženách nakonec docílili toho, že jsem kládu odklidila. Po cestě dolů ve tmě jsem ještě párkrát posbírat Dava a sebe samu ze země a pak už jsme dorazili kupodivu všichni ve zdraví zpět k autu. Nutno říci, že podobné zážitky nejsou na výletech s Buckym ojedinělé, v převazování puchýřů už jsem profík, což je skvělý, protože to samé praktikuju i na svých nohách. Těžko říct co přijde príště, protože Bucky nosí v náprsní kapsičce nůž a s oblibou říká, že jestli se stane něco hroznýho, tak si prostě prořízne hrdlo, pričemž mi ale ještě ukazuje, kde na jeho těle najdu klíčky od auta. 

Doufám, že to celé vyznělo v tom správném smyslu, že vlastně miluju výlety s Buckym, proto si vysloužily celý odstavec. Mimochodem tohle je Bucky a Dave:

Snad je z toho celýho textu taky poznat, že tu mam buď mega štěstí na lidi, a nebo je jich tu prostě většina tak skvělá. Díky všem! (Teda minimálně místním Čechům, kteří si tohle můžou přečíst). Pozoruju ale taky, že když člověk cestuje sám, mnohem víc lidi se mu snaží pomáhat. To je ale další téma na příště. Pro začátek by to co délky textu stačilo.

Mějte se rádi! Peace... T.  

PS   Ještě vzkaz pro holky: dřevorubci tu vymřeli :(

Mt. Assiniboine - Matterhorn of the Rockies



Hoodoos

Losi

Mt. Rundle

Skoki Valley

East End of Rundle

Mt. Grotto

Lake O´Hara

At Squaw´s Tit

Marmot

Ondra Bank aneb jestrab pristava

Zdravím :)